Ze své původní oblasti ve Střední a východní Asii se meruňka rozšířila především introdukcí, tj. pěstováním nejdříve v okolních krajích s podobnými ekologickými (stanovišťními) podmínkami. Brzy se přenášela jistě také výsevem pecek a potomní selekcí do vzdálenějších krajů, do Přední Asie a odtud do antického světa. Svědčí o tom jejich botanický název převzatý z běžného dobového označení- Prunus armeniaca, tedy z Arménie. K nám se meruňka dostala teprve z Itálie přes Slovinsko, Štýrsko a Rakousy. Název meruňka (na Slovensku a také ještě v nedávné době na jižní Moravě marhula). Pochází ze staro italského pojmenování armellino. Slovincům se pojmenování změnilo na marelica, Rakušanům na Kariole a Polákům na morela. Novodobý italský název je albicocco a má původ v arabském alberkoq. Z něho pochází španělské albericoque, alvarcoq, francouzské l´abricot, anglické apricot, německé Aprikose a ruské abrikos. Příbuznost slov ukazuje na cesty, kterými se pěstování meruněk šířilo. Název jižních Slovanů pro meruňky-kaisija (srbochorvatsky i bulharsky)-je tureckého původu, podobně jako rumunský název caisul a maďarský kaijszibarack. Pro planou nebo méně ušlechtilou odrůdu meruňky mají Rumuni ještě výraz zarzar a Bulhaři zarzala. Tento termín vznikl z perského zerd-alu a v překladu značí žlutá slíva. V turečtině byl název změněn na zarzalu a v řečtině na zarzalo.
Na naše území se meruňka dostala snad už s římskými legiemi. Předvoj X. legie byl usídlen na jižní Moravě a IX. Legie v Pováží. V polovině druhého století svolil císař Probus v území okupovaném římskými vojáky pěstovat vinnou révu a pravděpodobně i jiné ovocné druhy běžné v Itálii. Staří Moravané pěstovali kromě vinic jistě i broskvoně, protože zuhelnatělé pecky broskví , švestek a višní se nacházejí ve vykopávkách velkomoravských sídlišť. Pecky meruněk tam dosud nebyly nalezeny. V renesanční době bylo pěstování meruněk i broskvoní u nás zcela běžné. Móda transplantovat k nám slunnou italskou krajinu i s jejich stavbami obohatila i naše země o tyto teplomilné druhy. V knize Herbář, jinak Bylinář velmi užitečný z r. 1562 Tadeáše Hájka z Hájku, jsou vyobrazeny větévky s květy a plody meruněk s latinským označením Armeniaca maior, s českým Meruňka větší a s německým Marillen a větévky a plody broskvoní s latinským označením Persica, českým Břeskev a s německým Pfersingbaum. Dříve si meruňky mohli dopřát jen bohatí lidé. Dnes se odborníkům podařilo výrazně posílit otužilost a odolnost těchto rostlin, takže meruňky může pěstovat téměř kdokoliv. Meruňky mají celkově výrazně pozitivní účinek na organizmus. Obsahují kromě jiného i důležitý beta-karoten, který brání negativním vlivům volných radikálů na náš organismus. Posiluje imunitní systém, má celkově omlazovací efekt. Meruňky zpomalují proces stárnutí, posilují vlasy, pokožku a nehty. Dužnina meruněk obsahuje velké množství sacharidů, organických kyselin a minerálních látek. Mimo to mají léčivé účinky též meruňková jádra. Obsahují olej, bílkoviny, železo a vitamíny řady B, využívají se průmyslu i v domácnostech místo mandlí. Oloupaná semena se přidávají po několika kusech i do meruňkového džemu. Meruňky obsahují: provitamin A, vitamíny skupiny B – B3, B5, B9, vitamin C, železo (Fe), hořčík (Mg), vápník (Ca), draslík (K), fosfor (P), síru (S), křemík (Si), mangan (Mn) a měď (Cu). Toto ovoce by se mělo často objevovat na jídelníčku kuřáků, protože pozitivně ovlivňuje sliznici plic. Pro svůj obsah mědi jsou meruňky prospěšné pro ženy v období těhotenství. Tři meruňky denně se rovnají polovině denní dávky provitaminu A u dospělého člověka. Pozitivní vliv meruněk na naše zdraví: posilují imunitu, působí proti únavě, zlepšují krevní obraz, podporují krvetvorbu a růst buněk, snižují hladinu krevního cholesterolu, léčí srdce, podporují růst, posilují nervový systém, zlepšují astma, posilují vlasy, nehty, pokožku, odbourávají tuky, působí antistresově, zvyšují vitalitu, pomáhají při léčbě anémie (chudokrevnosti), zlepšují zrak, pomáhají při neurózách a nespavosti, urychlují průběh rekonvalescence, působí proti zácpě a chrání pokožku při letním opalování. Použití v kuchyni je široké, jsou výborné nejen čerstvé nebo sušené, ale i v tekutém stavu. Vyrábějí se z nich džusy, džemy, kompoty a marmelády. Zpracovávají se na likér, dají se i zmrazovat. Známé jsou meruňkové knedlíky a moučníky, přidávají se do pohárů, salátů, hodí se také jako příloha ke grilovaným a pečeným masům. Především sušené meruňky jsou bohaté na magnézium, které má pozitivní vliv na fungování nervového systému. Pomáhá předcházet nespavosti způsobené především psychickým napětím a stresem.
/zdroj: Pěstování meruněk a broskví, SZN 1974, http://www.nasevyziva.cz/a naše území se broskvoň dostala pravděpodobně v době Velkomoravské říše z Bulharskanebo z Řecka. O původu z Bulharska svědčí i český a slovanský název dřeviny i plodů-broskev-broskyňa, ve starší češtině břeskev, protože bulharský název je praskova, srbochorvatsky breskva, slovinsky broskev a polsky brzoskwinia. Německý název Pfirsich (dříve Pfersig), francouzké peche, anglické peach, italské pesco a rusky piersik pochází z latinského pojmenování rodu Persica Mill. Maďarsky se broskev nazývá öszibarack, tj. podzimní meruňka, a španělsky melocoton. Vědecké jméno broskve Prunus persica je odvozeno od Persie. Kdysi totiž panovalo přesvědčení, že broskev pochází z Persie, tedy z dnešního Íránu. Jejich původ je ale třeba hledat v Číně, kde je prokazatelně znali již před čtyřmi tisíci lety. Z Číny se broskve po Hedvábné stezce rozšířily do Persie a dále do oblasti Středozemního moře ještě v dobách před začátkem našeho letopočtu. Na americký kontinent přivezli broskve Španělé v šestnáctém století a o století později se objevily i v Anglii a ve Francii.
V Číně je broskev, která byla údajně pokrmem nesmrtelných, symbolem dlouhého života. Z pecek broskví se tam vyřezávaly zámečky a děti je nosily na krku, aby je chránily před smrtí. V Japonsku se podle legend zrodil z obrovské broskve plující po proudu řeky Momotaro odvážný bojovník se zlem. Broskev patří k čínským i japonským kulturním tradicím.
Skutečností je, že broskev obsahuje vitaminy a další zdraví prospěšné látky. A nejen broskev, podobné vlastnosti mají i jejich blízké příbuzné nektarinky, které údajně vznikly z náhodného zkřížení broskve a švestky. Jak broskve, tak nektarinky obsahují ve srovnání s ostatními peckovinami, mezi které patří například švestky, meruňky, třešně a další, daleko méně sacharidů, a tím i méně kalorií. Jsou proto ideální pro redukční diety. Energetická hodnota 100 gramů broskve je pouze 219 kJ. Mají vysoký obsah železa, betakarotenu a vitaminů skupiny B, které posilují imunitní systém. Obsahují i vitamin C a z minerálů draslík, vápník a selen, cenné stopové prvky, například zinek a měď a také flavonoidy, které broskvím propůjčují žlutou či oranžovou barvu a které především výrazně zvyšují účinnost vitaminu C. Konzumuje-li se broskev se slupkou, pokryje 100 g broskve 75 procent doporučené denní dávky vitaminu C. Broskve chrání před volnými radikály a vysokým obsahem vlákniny příznivě působí na trávení. To se ale týká pouze čerstvých broskví. Příznivý poměr sodíku a draslíku - více draslíku a méně sodíku podporuje činnost ledvin. Broskvová kůra během níž má pacient za den sníst až kilogram a půl broskví, je účinná nejen jako redukční dieta, ale je zaměřena i na problémy s ledvinami, které se jejím účinkem pročistí. Podle odborníků účinkují broskve povzbudivě nejen na tělo, ale i na mozek. Obsahují množství niacinu (vitamin B3), který je potřebný pro funkci nervového systému a výrazně zlepšuje náladu. Broskve by se neměly jíst jako dezert, protože podporují chuť k jídlu. Broskve nacházejí pro své vlastnosti široké uplatnění i v kosmetice. Masku z rozmačkané dužiny broskví, která dodává pleti svěží vzhled, používaly už antické krásky. Broskvoně snesou obvykle, podle druhu, bez poškození pokles zimních teplot na minus 26 až 30 stupňů Celsia. V létě broskve potřebují pro dokonalé uzrání mnoho slunce. Ideální teploty pro jejich zrání jsou 26 až 30 °C. Problém představují jarní mrazy, protože broskvoně kvetou poměrně brzy. Pokud teplota klesne pod -4 °C, květy zmrznou. Nejdůležitějšími oblastmi, ve kterých se dnes broskve pěstují, jsou Čína, Írán, Francie a středomořské země. Poměrně hojně se začínají pěstovat i v USA v Kalifornii, Jižní Karolíně a Georgii. Dnes existují přibližně dva tisíce odrůd broskvoní. Základní rozlišení spočívá v barvě dužiny a jejím připevnění k pecce. V některých případech dužina na pecce lpí, v jiných je možno ji lehce odloupnout. Oba tyto druhy mohou mít jak bílou, tak žlutou až oranžovou dužinu. broskve s bílou dužinou, takzvané bělomasé, mají vyšší obsah cukrů a jsou velmi sladké. Tento typ broskví je oblíben zejména v asijských zemích, mezi které patří Čína, Japonsko a další. V západních zemích dávají podle průzkumů konzumenti přednost kyselejším žlutomasým broskvím. Podle klimatu a kultivaru probíhá sklizeň broskví od konce května až do srpna, někdy až do září. Sklízet se musí až zralé, po utržení už nedozrají.
/zdroj: Pěstování meruněk a broskví, SZN 1974, http://oko.yin.cz/36/broskev//Nektarinky jsou považovány za nejbližší příbuzné broskví. Na rozdíl od nich mají hedvábně hladkou slupku. Genetické výzkumy dospěly k závěru, že u nektarinek působil recesivní gen, který potlačil jemné chloupky, které jsou pro broskve typické. Podobně jako broskve i nektarinky jsou bělomasé a žlutomasé a dužina může být přirostlá k pecce nebo být volná. V zásadě jsou nektarinky menší než broskve a většinou sladší. První písemná zmínka o nektarinkách pochází z roku 1616 z Anglie, ale předpokládá se, že už daleko dříve byly známy v zemích Střední a Východní Asie.
/zdroj: http://oko.yin.cz/36/broskev/Jisté je, že stejně jako švestky patří i slívy, ryngle, mirabelky, špendlíky a blumy do početné rodiny slivoní (Prunus). Jejich příbuzné jsou i další peckovice: višeň, třešeň, broskev, meruňka. Celý rod má na 430 druhů.
Slivoň renklóda, též slivoň italská či renklóda (Prunus italica případně Prunus domestica subsp. italica) je ovocný strom z čeledi růžovitých. Český název renklóda (někdy též renkloda, renglóda a podobně) pochází z francouzského názvu Reine Claude (ovoce bylo nazváno po francouzské královny Klaudii Francouzské). Odrůdy a variety s kulatými plody bývají nazývány ryngle (var. Claudiana), ovoidní a protáhlé pak blumy (var. Ovoidea případně var. Subrotunda). Renklódy, respektive jejich předchůdci, pocházejí z Malé Asie, odkud byly do Evropy dovezeny Římany. Později vymizely a opakovaně se na kontinent a následně i na území České republiky dostaly roku 1725. Většina slivoní zlepšuje peristaltiku střev, která zároveň čistí. Způsobuje to vysoký obsah vlákniny K dalším pozitivním efektům těchto druhů ovoce patří zachycování škodlivých volných radikálů (prevence rakoviny a zpomalení stárnutí organismu) a snižování krevního tlaku díky obsahu draslíku.
/zdroj:Wikipadia.cz, http://www.pecenijeradost.cz/Původní oblast Višně obecné byla v jihovýchodní Evropě, západní Asii a severní Indii. Pěstováním se rozšířila do celého světa. Roste v mírném podnebném pásu. V Evropě se třešně začaly hojně pěstovat až ve středověku, ale známy zde byly již dlouho předtím. Třešňové pecky byly nalezeny v kolových stavbách pocházejících ze střední doby kamenné, která je datována do období devět až pět tisíc let před naším letopočtem. Adepty na titul prapředka řady dnešních druhů třešní a višní jsou planá třešeň ptačí (Cerasus avium), třešeň křovitá (Cerasus fruticosa) a kyselá višeň obecná (Cerasus vulgaris). Třešně údajně dovezl do antického Říma vojevůdce a politik, známý gurmán proslulý lukulskými hody, Lucius Licinius Lucullus. Bylo to v roce 72 př. n. l. pravděpodobně z turecké Anatolie z města, které se dnes nazývá Giresun, ale staří Řekové ho znali jako Kerasous nebo Cerasus. Odtud název třešně Cerasus. Dnes existuje na pět set různých odrůd třešní a asi dvě stě padesát odrůd višní, například srdcovky, chrupky, amarelky, sladkovišně či višně kyselé zvané vajksle.
Třešně a višně patří botanicky do čeledi růžovitých (Rosaceae). Obdobně jako u slivoní je jejich plodem peckovice, jejíž barva, tvar, velikost i chuť je závislá na odrůdě. Kromě různých odstínů červené barvy existují například i třešně barvy žluté (takové přináší třeba německá odrůda Dönissenova)! Květy třešní i višní jsou pětičetné – tzn. mají pět kališních a korunních lístků. Vykvétají v dubnu až květnu. Třešně jsou zpravidla cizosprašné. Mezi višněmi pak nalézáme odrůdy samosprašné (například známá Morela pozdní či Španělská) i cizosprašné (například Vackova nebo Vlasačka). Třešně rozdělujeme na tzv. srdcovky (k nejznámějším z nich patří české odrůdy Karešova a Kaštánka), polochrupky (například původem francouzské třešně Lyonská či Ramon Oliva) a na chrupky (dosti známá je kupříkladu Napoleonova nebo česká odrůda Pumra). Višně lze rozdělit na pravé višně a tzv. sladkovišně. Pravé višně pak na kyselky (například francouzská Morela pozdní nebo Vlasačka) a amarelky (například Amarelka královská). Sladkovišně potom na tmavé (například Sladkovišeň raná nebo Princova) a tzv. skleňovky (z nich je známá především původem francouzská Královna Hortensie).
Stejně jako u ostatních ovocných stromů jsou i mezi odrůdami třešní a višní velké rozdíly co do možnosti zpracování plodů. Plody některých odrůd se hodí spíše pro přímý konzum, jiných pro zaváření či jiné druhy pro zpracování. Třešně, zejména srdcovky a chrupky, mají vysoký obsah minerálních látek. Čím je plod třešně tmavší, tím vyšší obsah cenných minerálů má. Jde hlavně o draslík, vápník, hořčík a fosfor a o stopové prvky jako železo, zinek a měď. Z vitaminů obsahují třešně hlavně vitamin C, betakaroten a vitaminy skupiny B. Višně mají trochu jiné složení. Obsahují méně vitaminů skupiny B, zato více vitaminu C a kyseliny listové a také více železa a hořčíku. Právě trojice železo, vitamin C a kyselina listová hraje významnou roli při stavbě tělesných buněk a při tvorbě krve. Třešně i višně mají díky draslíku odvodňující a také odtučňovací účinek. Třešně ve větším množství snižují hladinu kyseliny močové v krvi, což z nich činí přírodní léčivo pro lidi postižené dnou. Ovocné kyseliny, které jsou obsaženy více ve višních než v třešních, stimulují látkovou výměnu a podporují imunitní systém.
/zdroj: http://www.zapomenuteodrudy.cz, http://oko.yin.cz/37/tresne-visne//Podobně jako mnoho jiných ovocných stromů pocházejí švestky i ostatní slivoně z přední Asie. Na jejich počátku zřejmě stály trnky (Prunus spinosa) a myrobalán (Prunus cesrasifera), z nichž kdesi v okolí Kavkazu vznikl nový druh, základ dnešních švestek. Slivoně se nejprve dostaly do Řecka. Ve třetím století př. n. l. popsal řecký filozof a zakladatel pomologie (nauky o ovocných stromech) Theofrastos tři odrůdy slivoní. Římský politik a vědec Cato Censorius píše ve druhém století již o devíti odrůdách. Císaři Probus a Diocletianus nechali ve třetím století vysázet slivoně poblíž Drávy a Sávy v Bosně, kde se ve velkém množství pěstují dodnes. Z Balkánu je Slované rozšířili dále na sever a západ. Slovanský výraz pro švestky se díky tomu stal základem německého slova Zwetche a podobných slov v dalších evropských jazycích. Od čtrnáctého století se postupným křížením zlepšovala kvalita plodů. Právě z nich brzy poté vznikla nejznámější slivoň švestka (Prunus domestica).
Projímavý účinek švestek je dobře znám už po staletí, na zácpu se doporučují třeba v Moliérově komedii Zdravý nemocný. Plody všech slivoní mají vysoký obsah vlákniny, která prospívá správné činnosti střev. Sušené i syrové plody slivoní se doporučují i při atonii (ochablosti střev). Podobný, i když slabší účinek mají i kompoty a šťávy doporučované také pacientům trpícím vysokým tlakem. V plodech švestky se nacházejí různé sloučeniny draslíku, které působí močopudně. Zlepšují vylučování vody a odstraňují z těla přebytečnou sůl. Švestky mohou ovlivnit i pevnost kostí. Jsou důležitým zdrojem draslíku, který chrání organismus před ztrátou vápníku. Ve švestkách se skrývá i bór, který rovněž působí jako prevence osteoporózy. K pokrytí denní dávky bóru stačí sníst pouze sto gramů švestek, tedy několik málo plodů. Švestky obsahují i fenolové sloučeniny, které zpevňují kapiláry a působí proti ateroskleróze. Pokusy s potkany, jimž byly podávány švestky a další potraviny bohaté na antioxidanty, prokázaly zlepšení paměti a schopnosti se učit i ve vyšším věku. Pravidelná konzumace švestek může zpomalit průběh nemocí spojených se stárnutím a pomáhá udržet jasnou mysl.
/zdroj:http://oko.yin.cz/22/svestky/Špendlíky mají velmi jemnou vůni a příjemně nasládlou chuť. Můžete je stejně jako ostatní ovoce přidávat do různých buchet nebo koláčů, nejlepší je však špendlíková marmeláda. Při jejím vaření myslete na to, že se jedná o plod trochu kyselejší, tudíž doporučuji přidat větší množství cukru, než je běžné například u jahod nebo jiného sladkého ovoce. Špendlík obsahuje hodně vitaminu B, C, železo a minerální látky. Špendlíky jsou výborné hlavně k přípravě pálenky. Ke kvašení se používá výhradně čerstvé a nepoškozené ovoce, které se vypeckuje a vloží do velké kvasné nádoby. Jako vhodný materiál můžete použít sklo, keramiku, nerez, plast i dřevo, vyvarujte se hliníku a železa. Pokud jste vše udělali správně, vznikne padesátiprocentní pálenka, která se prodává přibližně za dvě stě padesát korun za litr. Jelikož špendlík patří do rodu slivoní, jeho pěstování by se nemělo lišit například od pěstování známější švestky. Jedná se o poměrně nenáročné stromy, kterým vyhovuje jakákoli vlhká půda. Tento strom vysazujte na světlé a teplé místo, špendlíky nemají rády stín.
Špendlíky se množí většinou vegetativně (roubováním), ale zkusit můžete i množení generativní (pomocí pecky). Druhý způsob je náročnější a složitější, v úvahu také vezměte, že nové stromky nemají zcela stejné vlastnosti jako matečná rostlina. Na podzim je dobré špendlíky prořezat. Řez se provádí běžnými pomůckami, pilou nebo nůžkami, podle tloušťky větve. Mladé výhony zkraťte o polovinu, ostatní nechte růst.
Poznávací znamení: dužina myrobalánu nejde oddělit od pecky, dužina špendlíku a mirabelky ano. Stromy špendlíku jsou velmi těžko k sehnání.
Trnka je plod slivoně trnité, který dozrává na konci léta do podoby drobných silně ojíněných modrých až modročerných peckovic. Tyto plody jsou významnou potravou pro ptactvo. Plod tvoří zmiňovaná namodralá slupka, pod kterou se nachází zelená dužnina obklopující hladkou pecku. Trnky jsou bohatým zdrojem vitaminu C a tříslovin, dále obsahují cukry, pektiny, organické kyseliny, barviva a kyanový glykosid amygdalin. Mají obvykle trpkou až svíravou chuť. Nicméně pokud plody projdou prvními mrazy, plod ztrácí svoji trpkost. Dříve trnka sloužila jako dostupné ovoce pro nemajetné lidi, jelikož hojně roste na stráních a remízcích. Doporučená doba ke sběru v Česku je mezi zářím a říjnem. Lidé využívají trnku na výrobu marmelád, lisování šťáv, výrobu likérů a pálení kořalky. Dříve bylo taktéž rozšířená výroba dezertního vína připomínající chutí portské víno, taktéž bylo rozšířeno používání trnky na výrobu povidel, ale takto vzniklá povidla bylo potřeba silně doslazovat.
/zdroj:Wikipedia.cz/Vypadá jako jablko, za syrova je však nepoživatelná. Kdoule jsou žluté plody hruškovitého nebo kulovitého tvaru. Rostou na nízkém stromu či keři zvaném kdouloň obecná, která kvete velkými bílými či růžovými květy. Listy pokrývají ze spodní strany chloupky. Kdoule zrají až na podzim, ale i v době zralosti jsou tvrdé, chutnají velmi suše až drsně a špatně se polykají - jsou v podstatě nepoživatelné. Mají však výrazné aroma. Semena kdoulí obsahují slizové látky, které se přidávají do kloktadel a různých léčiv. Kromě slizu obsahují kdoule také pektin, různé kyseliny, cukry, třísloviny, vitamín B a C. Také minerální látky draslík, vápník, železo, měď, fosfor a zinek.
Název kdoule vzniklo podle starověkého řeckého města Kydon, odkud se toto podivné ovoce dováželo. Kdoule byla symbolem zdraví, lásky a plodnosti. Původně ale kdoule pochází z oblasti střední Asie. Využívala se v kosmetice a léčitelství - zejména pro ošetření proleženin a proti průjmům a krvácení. Z kdoulí se dělávalo i víno a mošt.
Slovo marmeláda má svůj původ v portugalském marmelade, které vzniklo z portugalského označení kdoule ¬(marmelo), neboť v Portugalsku se pod tímto názvem rozumí kdoulové zavařeniny. Samotnou kdoulovou směs už přitom připravovali Staří Římané a naopak našla své zákazníky i v novověké Británii, kde ovšem časem došlo k jejímu nastavování citrusovými plody (citrony, pomeranče, mandarinky a další). Později se v Británii dokonce samotné kdoule z receptů vytratily a dnešní britská marmeláda je převážně citrusová. Toto chápání slova marmelade je dnes kodifikováno předpisy Evropské unie, které povolují prodávat pod tímto názvem jen takové výrobky, kde jsou alespoň pětinou surovin citrusové plody.
/zdroj: Svět bydlení/Přestože k tomu dojmu název navádí, mišpule německá nepochází z Německa, ale jejím domovem je Malá Asie. Odtud se dále rozšířila do Evropy, kde můžeme v některých oblastech tento druh spatřit jako podrost v listnatých lesích. Od starověku se mišpulím připisovaly léčivé účinky, používala se proto jak v kuchyni, tak i v lékárnictví. Jídelníček našich předků obohacovala od dvanáctého století a až do devatenáctého se poměrně často vysazovala. Mišpule (Mespilus germanica L.) patří do čeledi růžovitých (Rosaceae). Vytváří široce větvené keře nebo stromy, vysoké 3 až 5 metrů. Pýřité větévky nesou dlouze kopinaté, celokrajné, kožovité listy. V měsících květnu až červnu kvete velkými, bílými květy. Plod mišpule poznáme na první pohled, jsou to kulaté, hnědé až hnědozelené malvice s tuhou slupkou o průměru až 30 mm, s nápadnými kališními lístky. Uvnitř obsahují 5 jader, která jsou kryta pevným, peckovitým obalem. Dužnina je v čerstvém stavu trpká a téměř nepoživatelná. Teprve po přemrznutí plody zhniličí a dužnina změkne. Chuť je navinulá, pikantní. Plody obsahují průměrně 75 % vody, 10 % invertního cukru, 6 % bezdusíkatých látek, 7,5 % vlákniny a 1,4 % kyselin (především kyselinu jablečnou). Nechybí ani vitaminy, především vitamin C a B2 a minerální látky jako vápník, hořčík, draslík a sodík. Z léčivého hlediska toto ovoce příznivě účinkuje na kardiovaskulární choroby a nemoci oběhového systému. Rovněž pomáhá snižovat hladinu cholesterolu a užívá se při zánětlivých onemocnění dýchacích cest.
/zdroj: Svět bydlení/Od středověku byl opředen celou řadou pověr. Sídlili v něm duchové, kteří se mstili za zlo, které bylo spácháno v okolí jejich keře. Proto se bez černý často vysazoval kolem chalup a stodol. Dnes si vysazování bezu kolem stavení vysvětlujeme mnohem prozaičtěji -- zápach, který bez šíří, odpuzuje hmyzí škůdce a myši. Ačkoli nevyniká ani krásou, ani vůní, požíval mezi lidmi vždy veliké vážnosti, o čemž nejlépe vypovídá přísloví: "Před heřmánkem smekni, před bezem klekni." Byl dokonce nazýván selskou lékárnou.
Květ černého bezu je vynikající potopudnou rostlinou. Má též účinky močopudné a příznivě působí na cévy. Jeho spektrum použití je široké, ale nejčastěji se používá k léčbě kašle (podporuje vykašlávání). Plody působí jako prostředek proti bolesti (léčba migrény nebo zánětu trojklanného nervu). Mají i protizánětlivý účinek, slabý projímavý účinek a mírně snižují krevní tlak. List bezu černého lze použít k léčbě revmatizmu, kdy se bolavé klouby zabalí do čerstvých listů. List ve formě čaje čistí pokožku a je součástí čajů k léčbě akné.
/zdroj: ordinace.cz/Vinnou révu zná lidstvo již několik tisíciletí. Zpočátku z jejích hroznů lidé vyráběli pouze nápoje, později se je naučili šlechtit, křížit a jíst. Divoká vinná réva rostla po celém Středozemí odedávna, ale ne na všech místech ji lidé pěstovali záměrně. Historie vinných hroznů začíná před tisíciletími na území Zakavkazska. Zdejší obyvatelé údajně jako první přišli na nápad nechat šťavu vytlačenou z hroznů fermentovat, a vytvářet tak alkoholický nápoj. Víno se na tomto území poměrně brzy rozšířilo. První pěstitelé se spokojili pouze s pěstováním divokých odrůd vinné révy, zatímco šlechtění je nezajímalo.
První keříky vinné révy byly ještě dvoudomé. Vedle sebe rostly keříky samčí a samičí. Občas se někde objevil i keř oboupohlavní. A právě na něj se první pěstitelé zaměřili, protože plodil s větší pravidelností. V šestém tisíciletí před naším letopočtem se obyvatelé Zakavkazska vydali na nová území. Obsadili pobřeží Černého a Kaspického moře a přišli až na Balkánský poloostrov. Tito kočovníci s sebou přinesli i první odrůdy vinné révy.
Na břehu Černého moře se jejich vinná réva zkřížila s divokými keříky, které zde rostly. Šlechtěním vznikly nové druhy s většími hrozny a většími kuličkami vína. Jejich chuť se zjemnila a hrozny přestaly sloužit výhradně k výrobě vína, ale začaly se objevovat i na stolech, určeny k přímé spotřebě.
Zajímavé je, že zatímco v Evropě dávali šlechtitelé a pěstitelé vína přednost hroznům s menšími kuličkami, v Orientu si zíslalo oblibu víno s kuličkami většími, které bylo šťavnatější. Důvodem je nejspíš omezení spotřeby na přímou konzumaci, protože islám pití vína zakazuje. "Východní" hrozny jsou nejen větší, ale obsahují i méně kyselin a mají tenčí slupku. Vše je podřízeno chuti spotřebitele.
V západní Evropě a především na pobřeží Středozemního moře se první vinice objevují v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Jde o odrůdy ještě velmi blízké divoké vinné révě Zakavkazanů. Brzy se zkříží s místními divokými odrůdami, odolnějšími vůči drsnějšímu podnebí. Zrodí se oboupohlavní odrůdy, které dávají plody mnohem dříve než rostliny dvoudomé, a lépe se proto vyrovnávají se změnami ročních období. Dnešních několik set známých odrůd vinné révy v podstatě pochází z pouhých dvou možných spojení: zkřížení divoké odrůdy vinné révy francouzské a římské nebo francouzské a řecké, jež samy vzniky zkřížením divoké vinné révy kavkazské s divokou vinnou révou daného území.
V Galii pocházelo víno nejprve z Řecka. pět set let před naším letopočtem se ovšem v Marseille objevuje první vinice a záhy se odtud začíná víno vyvážet do celého středozemí. Na území dnešní Francie se vinná réva pěstuje po dlouhou dobu pouze zde, v Provenci. V jiných oblastech je příliš nepříznivé klima. Roku 280 římský císař Probus povoluje Galům pěstovat vinnou révu na celém jejich území.
Přímá konzumace hroznů je v Evropě, po dlouhé přestávce od dob antiky, záležitostí až posledních staletí. Francouzi začali jíst hroznové víno teprve v šestnáctém století. František I. nechal tehdy ve Fontainebleu, u hradeb Thomery, vybudovat vinice, které dodávaly hrozny přímo na stůl královského dvora. Zavedl tak novou módu. V osmnáctém století již toto vinice obrůstala tři sta padesát kilometrů hradeb. Podle legendy dokonce roku 1870 němečtí vojáci ztratili při pohledu na zarostlou zeď odvahu město dobývat. V tomto období se poprvé začínají odrůdy vinné révy rozdělovat. Jiné víno je určeno k přímé spotřebě, jiné k výrobě nápojů. Na stůl přicházejí hrozny, které mají větší kuličky, jsou méně kompaktní a obsahují měně kyselin. Ty jsou naopak nezbytnou podmínkou dobré kvality hroznů určených pro výrobu vína. K nejrozšířenějším odrůdám vinné révy patří dva druhy italské (bílé), muškátové hrozny z Hamburku a dvě odrůdy červených hroznů zvané Alphonse Lavallée. Hroznové víno je dnes jedním z nejoblíbenějších druhů ovoce. Svým obsahem vitaminů a minerálních látek je také jedním z nejzdravějších. Jak ovšem říká francouzský vtip z minulého století, správný Francouz neužívá víno v pilulkách.
/zdroj:http://oko.yin.cz/16/vinna-reva/Dřín je zajímavou rostlinou, která kromě užitkových vlastností nabízí i několik silných dekoračních efektů. Tyto jsou nejčastějším důvodem jeho pěstování v našich zahradách. Nakonec využití dřínu jako užitkové rostliny má své kořeny už v období antiky, kdy byl využíván jako lesní, ale i léčivý keř. Rod Cornus (dřín nebo taky svída) zahrnuje asi 45 až 50 druhů, rostoucích hlavně v mírném pásmu severní polokoule, dále v Himalájích, izolovaně pak v horách Severní a Jižní Ameriky. V našich parcích se můžeme setkat se svídou bílou (Cornus alba), dřínem květnatým (Cornus florida), svídou obecnou (Cornus sanguinea) a také s dřínem obecným (Cornus mas). U nás se dřín obecný přirozeně vyskytuje ve dvou oblastech. Jsou to střední a severozápadní Čechy a jižní a střední Morava. V Čechách je nejčastěji zastoupen v Českém krasu, dolním Povltaví a v Českém středohoří, na Moravě hlavně v pahorkatinách lemujících moravské úvaly, v předhůří Českomoravské vrchoviny, v Moravském krasu a Jihomoravské pahorkatině. Je to opadavý, až 10 m vysoký keř nebo strom. Jeho kůra je tenká, tmavohnědě až šedohnědě zbarvená a odlupuje se v drobných šupinách. Listy má vstřícné, eliptického až vejčitého tvaru, se 3 až 5 páry obloukovitých žilek, na obou stranách jsou krátce chlupaté. Žluté květy jsou uspořádány v květenstvích a rozkvétají časně zjara před rašením listů, tedy podle počasí od února do dubna. Plodem jsou podlouhlé, dvousemenné peckovičky, které mohou mít různé barvy – od žluté, přes jasně červenou až po tmavě červenou.
Dřínky, tedy plody dřínu obecného, dozrávají v průběhu srpna až září a vytrvávají na keři dlouho do zimy. Úroda z jednoho keře dřínu může být až 60 kilogramů plodů. Tyto plody patří z hlediska obsahu vitamínu C po rakytníku, šípkách a plodech meruzalky černé (rybízu) k našim nejbohatším zdrojům, obsah vitamínu C je asi 200-300 mg na 100 gramů plodů. Plody dále obsahují také třísloviny, organické kyseliny, pektiny a minerální látky (hlavně fosfor a draslík). Čerstvé plody se využívají na přípravu kompotů (s brusinkami a jeřabinami), marmelád, moštů, sirupů i pálenky, sušené a rozemleté k přípravě zvěřinových omáček a masa na rožni. Na Balkáně se využívají pro přípravu destilátů. Ve Středomoří se nakládají do slaného nálevu jako olivy, z jejich šťávy, vody a ledu se v Íránu tradičně vyrábí osvěžující nápoj šerbet. Kůra dřínu obsahuje 7-16 % tříslovin, proto se využívala k vydělávání kůží a je to také včelařsky významná medonosná rostlina.
Moruše je velmi chutné ovoce, v Evropě kdysi velmi oblíbené, nyní pozapomenuté. Moruše jsou ovocné stromy, které jsou pěstovány zejména v teplých a úrodných oblastech (doporučované jsou především vinorodé oblasti), ale existuje řada příkladů, že přežijí i tuhé zimy v oblastech chladnějších (např. u nás v Ostravě). Na našem území jsou známé už dlouhou dobu a místy se pěstují již po staletí a oteplování klimatu značně usnadňuje jejich šíření v Evropě.
Plody moruše se tvarem velmi podobají ostružině. Jedná se o plodenství drobných peckoviček na společném dužnatém vřetenu. Souplodí jsou tmavě fialová anebo bílá. Moruše s tmavým zabarvením obsahují významné množství léčivého resveratrolu. Stromy moruší jsou opylovávány větrem (podobně jako příbuzné kopřivy).
Moruše jsou opadavé pozdě rašící stromy (mohou být pěstovány i jako keře) s typickou heterofylií (proměnlivost tvarů listů, které jsou vejčité až nepravidelné tří až pětilaločné. Asi 12 druhů je rozšířeno v mírném a subtropickém pásmu severní polokoule, tj. Asie, Ameriky i Afriky.
Plody obsahují množství cukru, organické kyseliny, pektiny, minerální látky aj. V listech byly nalezeny minerální látky, zvláště vápník (uhličitan vápenatý), adenin, aminokyseliny, třísloviny, hořčiny, glukóza a také měď. Původní lokalitu výskytu moruše se předpokládá že pochází z Asie (z Iránu a Afghánistánu). Byla známá už ve středověku u Egypťanů, Římanů, Řeků a byla rozšířena po celé Evropě asi v 6. století. U bílého morušovníku se uvádí původ v Číně a Koreji. Později zdomácněl ve střední Asii a do Evropy se rozšířil až v 16. století, zvláště pro hedvábnictví, které bylo v Čechách v rozkvětu za vlády Marie Terezie.
Morušovník černý pochází ze západní Asie a jeho chutné ovoce a barvící šťávu znali již staří Řekové a Římané. Moruše je oblíbeným léčivem. Již ve starověku byla využívána jako lék podporující trávení a s antibiotickými vlastnostmi. Pomocí moruše se i barvilo víno. Ve střední Asii moruši od nepaměti lidé sušili a mleli na hladkou mouku, kterou přidávali do těsta. Moruše jim nahrazovala cukr.Zdravé ovoce Moruše je však i velmi chutným ovocem. Z jejích plodů lze připravovat šťávu nebo sirup, mohou se ale také nakládat jako kompot. Z bílých plodů moruše se vyrábí mošt medové chuti. Známé je však i víno.
Morušovník červený pochází ze Severní Ameriky a u nás se vyskytuje zřídka. Morušovník trnavský je kříženec blíže neurčeného původu, který se na Slovensku i jižní Moravě vyskytuje více než 200 let. Moruše jsou často pěstovány v křovitém tvaru a dlouholetým pěstováním vznikly mnohé odrůdy, které se od sebe liší zejména tvarem listů.
/zdroj:http://moruse.webnode.cz/Rostou bez povšimnutí všude kolem nás a pochutnává si na nich nanejvýš ptactvo.
Jeřabiny jsou plody stromu jeřábu, kterého je známo na 80 druhů. Zbarvení plodů se pohybuje od světle oranžové po tmavě červenou. Jeřabiny voní po jablku a chutnají hořce a trpce. Chuťově nejpříjemnější je jeřáb ptačí, který poznáte podle vzpřímenějšího růstu a pilovitých konců listů. Plody se sbírají v říjnu až listopadu a rychle se suší. Drobné, oranžově červené korálky jeřabin zná většina lidí jako plody okrasného stromu jeřabiny ptačí, z nichž se však plody používají jako nepříliš chutná náhražka brusinek. Existuje však i odrůda s jedlými plody, která byla objevena na počátku devatenáctého století v Jeseníkách a botaniky pojmenována jako jeřabina Moravská sladkoplodá. Od planých druhů jeřabin se sladkoplodý jeřáb rozezná podle tvaru listu. Jeřáb ptačí má listy zoubkované po celé délce okraje listu, sladkoplodá forma má zoubkování jen do jedné třetiny až jedné poloviny části listu. Jeřabiny obsahují velké množství vitamínu C, kyselinu jablečnou, flavonoidy, železo, vápník a jód. Jsou nápomocné při poruchách činnosti štítné žlázy, při potížích s krevním tlakem. Tlumí také horečku, střevní a revmatické potíže. Díky obsahu látek podobných ženským hormonům se využívají při menstruačních a klimakterických potížích. Ve velkém množství mohou ale jeřabiny vyvolat průjem nebo zvracení.
Jedlý jeřáb má vitamínu C jako šípek a dvakrát více než citróny, Kromě vitamínu A a C obsahuje, ještě karoten. třísloviny, pektin a vysoký podíl vlákniny. Vitamín C si jeřáb udržuje i v suchém .stavu. Cukr, zvaný sorbit, který je v plodech rovněž hojný, působí na funkci trávicího traktu, podporuje činnost střev a má mírný projímavý účinek. Výtažky z červeného jeřábu se používají i do bylinných koncentrátů, které jsou nízkokalorické a přitom obnovují v organizmu rovnováhu vitamínů a minerálů, a také zvyšují odolnost k různým nemocem a dodávají tělu potřebnou energii. Při trvalém používání posilujícího nápoje připraveného z bylinkového koncentrátu se po jednom až dvou měsících normalizují všechny důležité funkce organizmu a aktivizuje se látková výměna, zlepšuje se psychický a emocionální stav a rovněž se zvyšuje tonus a nálada. Z jeřabin lze vyrobit pochoutky, ze kterých se budete olizovat až za ušima. Výborná je nejen jeřabinová marmeláda, jeřabinový kompot a různé zavařeniny, ale také kandované jeřabiny, mošt nebo různé alkoholické nápoje. Ze sušených jeřabin si můžete uvařit také čaj nebo je přidávat do moučníků. Jeřabiny jsou výborné k dochucení jablečného či hruškového kompotu, zvláštní chuť dodají i pečenému masu.
/zdroj:http://zeny.e15.cz/"Arónie" - lidově "Černá jeřabina" nebo "Černý jeřáb" - plody (česky)" Arónie je pohledný a nenáročný keř. Rostlina pochází z východního pobřeží USA, kde se pěstuje od počátku 18. století. Plody obsahují spoustu cenných látek, posiluji imunitu, pomáhají při arteroskleróze i diabetu. Jméno temnoplodec vystihuje podobu plodů – malviček – nadmíru zajímavého keře až stromu. Mnohem známější je ale pod názvem arónie, pocházejícího z latinského Aronia melanocarpa. Lidově je také nazýván černým jeřábem, kterému je svým plodenstvím opravdu podobný. Jeho květenství jsou bílá, listy se na podzim zbarvují do oranžovorudého odstínu. Jedná se tedy o okrasnou a velmi užitečnou dřevinu zároveň.
Zdravotní význam má i arónie zavařovaná. Ale ještě přínosnější jsou plody čerstvé. Rozmačkané s trochou medu, nebo zjemněné kysanou smetanou budou pochoutkou i lékem v jednom. Plody arónie mají blahodárný vliv na krevní oběh, snižují hladinu cholesterolu v krvi i krevní tlak. Doporučují se proto při arteroskleróze. Prospěšné jsou dokonce i při cukrovce – obsahují totiž přírodní sorbit, sladidlo vhodné i pro diabetiky. Komplex účinných látek také podporuje imunitní systém a celkově posiluje organismus. Cenný je nejen obsah vitamínů, ale také bioflavonooidů, rutinu pro pevné cévy, který se z plodů i extrahuje pro výrobu léčiv, a dále železa, jódu, fluoru, manganu a dalších mikroelementů, nezbytných pro pevné zdraví a vitalitu. Plody arónie velmi chutnají i ptákům.
/zdrojhttp://www.ireceptar.cz/Obdobně jako jabloně (Malus), jsou i hrušně (Pyrus) rodem čítajícím řadu druhů. Stejně tak i u hrušní nalézáme druhy u nás pěstované pro okrasu i druhy se kterými se setkáváme spíše jen v dendologických sbírkách (pokud tedy nenavštívíme jejich domovinu) a nakonec druhy pěstované výhradně pro chutné ovoce.
K hrušním, které jsou pěstované pro okrasu, patří například hrušeň Calleryova (Pyrus carellyana) a zejména její konický kultivar ‘Chanticleer‘, který můžete znát z pouličních stromořadí. I u hrušně obecné (Pyrus communis) se můžeme setkat s nějakým tím okrasným kultivarem. Hojně rozšířený a oblíbený je převislý kultivar hrušně vrbolisté (Pyrus salicifolia ´Pendula´).
Výše zmíněná hrušeň obecná (Pyrus communis) je také předchůdcem dnešních hrušní pěstovaných pro oblíbené ovoce. S jejich stavbou a botanickým začleněním je to podobné jako u jabloní. Opět jsme v čeledi růžovitých (Rosaceae). Znovu se setkáváme s květy, které mají (až na odchylky) pět korunních a pět kališních lístků. Stejně jako u jabloní jsou plodem malvice lišící se dle odrůdy – ve velikosti, tvaru, vybarvení, době zrání, chuti atd. Kromě těchto (z hrušně obecné vzešlých kulturních odrůd) se však pro ovoce pěstují i jiné, druhem zcela odlišné hrušně – v poslední době stále oblíbenější hrušně asijské – pocházející z Číny a Japonska. Kumoi, Hosui, Shinko, Chojuro – to jsou některé z odrůd asijských hrušní, o kterých jste zajisté slyšeli a uslyšíte ještě mnohokrát.
/zdroj: http://www.zapomenuteodrudy.cz/Červený rybíz (Ribes rubrum) je ovocný keř s malými červenými bobulemi. Patři do čeledi meruzalkovité. Červený rybíz je listnatý keř, dorůstající běžně 1 až 2m. Má pětilaločné listy spirálovitě uspořádané na stopkách, jsou střídavé, zašpičatělé, zubaté, okrouhlé a na okraji pýřité. Kůra rybízu je černošedá. Květy jsou nenápadné žluto-zelené, velké 4-9mm, kvete v 7–8cm dlouhých převislých hroznech. Kvete od dubna do května. Zralé bobule jsou kulovité, lysé, zpravidla 0,6–0,7 cm v průměru, červené nebo světle žluté, mírně nakyslé. Větve nemají trny. U nás se červený rybíz vyskytuje ve dvou formách. První, planá forma se vyskytuje v lužních lesích a na vlhkých půdách, nicméně je vzácná. Druhá, kulturní forma je pěstována především v zahradách a ovocných sadech. Obě formy rostou na úrodných půdách, které jsou bohaté na živiny.
Planá forma tvoří plazivé výhonky a listy má lesklé, trochu síťovité a svrasklé. Naproti tomu kulturní formy plazivé výhonky nemají a jejich listy jsou matné a hladké. Rybíz se pěstuje od 15. století, zejména ve Francii a Anglii, odkud pronikl i do střední Evropy. Ribes bylo původně perské a arabské jméno pro druh reveně, z níž Arabové vyráběli sirup. V lidovém léčitelství se využívají listy červeného rybízu na léčení střevních chorob, látky obsažené v čaji působí močopudně a podporují správné trávení.
/zdroj:Wikipedia.cz/Černý rybíz (Ribes nigrum) je ovocný keř, který rodí malé jedlé bobule s významně vysokým obsahem vitaminu C. Je klasifikován v rodu Ribes (rybíz) a řazen do čeledi meruzalkovité (Grossulariaceae). Černý rybíz je bohatým zdrojem nejen vitamínu C, (ze 100 g černého rybízu lidské tělo získá až 30 mg vit. C), ale i vitamínu P a z hlediska obsahu bioaktivních flavonoidů ho předstihují pouze ostružiny, maliny, lékořice, šípky a plody rakytníku. Obsahuje pektiny a významné množství resveratrolu. Černý rybíz řadíme mezi rostlinné antioxidanty. Charakteristickou vůni dávají bobulím a listům černého rybízu některé složky, hlavně éterické silice. Černý rybíz se vyskytuje divoce, ale léčivou surovinu získáváme z keřů pěstovaných.
Černý rybíz působí močopudně a potopudně, protihnilobně, proti artritidě, průjmu, kurdějím a posiluje žaludek. Také černý rybíz slouží proti nachlazení a kašli. Díky obsaženým antioxidantům je prevencí některých demencí a stárnutí buněk, tkání, orgánů a organizmu. Komplex flavonoidů s účinkem na cévy označovaný nesprávně jako vitamín P, má (zejména v kombinaci s obsaženým či dodaným vitamínem C) ochranný vliv na buňky, orgány, cévy a zvýšení hladiny antioxidantů. Obsažené flavonoidy a antioxidanty mají preventivní vliv na rozvoj některých demencí (ochrana mozkových cév i buněk). Bioaktivní flavonoidy působí s obsaženým i dodaným vitamínem C většinou synergicky. Komplex přírodních flavonoidů s dodaným vitamínem C označujeme někdy jako C-komplex. Sušené plody jsou cennou součástí ovocných čajů. Obsažené pektiny jsou pomocníkem při boji s rakovinou. List je pro příjemné aroma a jemné léčivé působení cennou součástí domácích (celoročních) i léčivých bylinných čajových směsí. List je například součástí čajů pro léčbu močových cest. Pití šťávy z černého rybízu působí jako prevence proti vápníkovým ledvinovým kamenům.
/zdroj:Wikipedia.cz/Srstka angrešt, také srstka obecná či meruzalka srstka, (Ribes uva-crispa, Grossularia uva crispa) je běžný lesní i zahradní keř lidově známý jako angrešt, na Znojemsku a v blízkém Rakousku se mu říká též okrouzle.
Původně se jednalo o divoce rostoucí keře vysoké asi jeden metr. Listy jsou opadavé, dlouhé 2 až 4 centimetry. Květy jsou malé růžovočervené. Plod („angrešt“) je sladký a vodnatý v průměru mívá do 2 centimetrů, vypadá jako koule a je zelený, dozrává v červenci. Obsahuje asi 3 nebo 4 semena. Větve tohoto keře jsou trnité. Tento keř je schopen vegetativního rozmnožování. Co obsahuje: angrešt celý obsahuje mnoho cenných kyselin, hlavně citronovou, jablečnou, vinnou a šťavelovou. Cukru obsahuje méně než 10%, především fruktózu. Obsahuje stejně vitamínu C jako citrony, vitamín E, dále menší množství vitamínu B. Z minerálních látek je bohatý na draslík, fosfor, karoten, vápník, hořčík, železo, zinek, mangan, fluór, biotin a měď. Dále křemík, který pomáhá udržovat zdravé stěny buněk a pevné vazivové tkáně, a tak předchází cévním nemocem. Slupka je navíc bohatá na nenasycené mastné kyseliny a to také srdci prospívá. V léčitelství: Angrešt je vhodný pro konzumaci dospělými i dětmi, neboť je nízkokalorický, má hodně vitamínu C (200 gramů dodá tělu polovinu denní doporučené dávky) a obsahuje také vlákninu prospěšnou pro zažívací trakt; ze zdravých, v teplém stínu usušených lístků angreštu lze spařením připravit výborný čaj (20 gramů na půllitr vody), který má protizánětlivé účinky a také zklidňuje organismus žen před začátkem menstruace.
/zdroj:Wikipedia.cz/Josta je kříženec černého rybízu s angreštem. Je to opadavý beztrný keř s listy podobnými rybízu. Plodem jsou tmavé bobule sladké chuti s vysokým obsahem vitamínu C a jsou aromatické. Plody jsou vhodné i na kuchyňskou úpravu. Je to nenáročná bobulovina, odolná proti padlí a rzím.
/zdroj:Wikipedia.cz/Jahody jsou známy již od dob starověkého Říma (i když archeologické nálezy ukazují, že byly konzumovány již v době kamenné),. Pro širokou konzumaci se ale začaly používat až v pozdním středověku, kdy byly pěstovány převážně mnichy. Zahradní jahody, které jsou v současnosti konzumovány, vznikly křížením několika druhů jahod. Některé z nich byly do Evropy přivezeny až francouzskými korzáry v 17. století po objevení Ameriky. Za vznik současných jahod je zodpovědné křížení druhů zahradníkem Ludvíka XV jménem Antoino Duchesne. Díky jeho práci došlo ke zkřížení jahodníku virginského a jahodníku chilského, což mělo za následek vznik nové odrůdy v podobě jahodníku ananasového, který se pěstuje dnes. Jahody byly dříve považovány pro svou chuť za královské ovoce, či za ovoce lásky, kdy jejich konzumace měla podporovat chuť k sexu. Na území Čech a Moravy se jahody začínají v širší míře pěstovat až v 19. století v oblasti Neveklovska.V současnosti jsou nejrozšířenější a nejznámější dva druhy jahod. Jedná se o jahody zahradní a lesní. Jahoda je souplodí nažek na šťavnatém zdužnatělém květním lůžku, rostoucí na jahodníku (Fragaria). Toto souplodí nažek vytváří nepravý plod. Jahoda patří mezi drobné ovoce. Jahoda není bobule. U bobulí jsou semena obklopena více nebo méně šťavnatou dužninou. Klasickým příkladem jsou angrešt, rybíz nebo borůvka, ale patří mezi ně také okurka, řepa nebo dýně. Jahody nikoliv. U nich prahneme nikoliv po plodu samotném, ale po sytě červeném nafouklém květním lůžku po odkvětu. Vlastní plody jsou malá zelená zrníčka, uložená zvnějšku.
Jahody jsou velmi bohatým zdrojem vitamínu C. Jeho obsah je srovnatelný s citrusovými plody. V závislosti na odrůdě může dosahovat od 40 do 90 mg/100 g plodu. Vyjma vysokého podílu vitamínu C jsou také bohatým zdrojem vitamínu A, B, E a organických kyselin (jako například kyseliny jablečné, citrónové, chininové, šťavelové, salicylové či ellagová, která působí v prevenci nádorových chorob. Organické kyseliny jsou důležitým faktorem, udávajícím typickou a charakteristickou vůni a chuť.
Jahoda obsahuje také lehce stravitelnou vlákninu, což umožňuje snadné další tepelné úpravy a výrobu marmelád či džemů. Z minerálních látek je v jahodě zastoupen převážně draslík, zinek, hořčík, síra, vápník a pak některé netypické prvky jako je bór, fluór, kobalt či molybden. Jsou také výrazným zdrojem tekutin, jelikož plody jsou tvořeny z 87 % z vody.
Oproti ostatním druhům ovoce obsahují malý podíl přírodních cukrů. Konzumace jahod má údajně pozitivní účinek na tvorbu testosteronu, který aktivuje spermie. Podporuje krevní oběh v pohlavních orgánech díky vysokému obsahu antioxidantů. Dále podporují metabolismus, vylučování, působí proti vzniku močových a žlučových kamenů, snižují nachlazení, pomáhají při léčbě chorob srdce. Většina jahod je dnes pěstována na obrovských jahodových plantážích, které jsou rozesety po celém světě. Mezi největší pěstitele se řadí USA, Španělsko, Francie, Itálie, Japonsko, Polsko, Rusko, či severské státy. Roční produkce přesahuje 2 milióny tun a jedná se o výraznou vývozní komoditu. Jahody jsou často uváděny jako příčina alergických reakcí. Ve většině případů se však nejedná o alergickou, ale tzv. pseudoalergickou reakci. Tato se vyznačuje podobnými příznaky, nejčastěji kopřivka, které jsou však vyvolávány jiným mechanismem. Jahody mají výrazné aromatické vlastnosti, čehož se využívá u celé škály výrobků. Jahody se využívají také v kosmetice, jelikož obsahují velké množství manganu, který je prospěšný pro pevnost a růst vlasů a pokožky. Dříve se jahody využívaly i pro bělení zubů.
/zdroj:Wikipedia.cz/Jahodník obecný (Fragaria vesca), obecně známý též jako lesní jahoda, je trvalá, 5–20 cm vysoká rostlina z čeledi růžovitých. Roste planě na osluněných stanovištích v lesích a hájích, na lesních pasekách, na loukách i na mezích. Vzhledem se mu podobá o něco drobnější jahodník trávnice (Fragaria viridis). Vlhčí místa porůstá jahodník truskavec (Fragaria moschata) s jahodami červenými pouze na osluněné straně.
Jahodník kvete od května po celé léto, přičemž jeho nepravé plody, přesněji souplodí, zvané jahody po celou dobu průběžně dozrávají. Jahodník je vytrvalá víceletá bylina, rozmnožuje se vegetativně přízemními šlahouny, které vyrůstají z úžlabí řapíkatých trojčetných listů složených z vejčitých pilovitých lístků. Šlahouny pak na mnoha místech zakořeňují, čímž vznikají nové, samostatné rostliny. Mateřská rostlina živí šlahounem novou rostlinu tak dlouho, dokud se rostlina neuchytí, pak šlahoun uschne a rostlina se živí jako samostatný jedinec. Právě proto se jahodník velmi rychle rozrůstá do ucelených porostů. Obvykle oboupohlavně bílé květy mají pětičetný kalich s pěti korunními lístky a jsou uspořádány v řídkých vrcholičnatých květenstvích. Každý květ má větší počet přisedlých semeníků a mnoho tyčinek. Semeníky po opylení dozrávají v plody – nažky. Současně se zvětšuje květní lůžko, jež v době zrání dužnatí a červená. Vzniká tak souplodí nažek zapuštěných do povrchu červeně zbarvené dužniny neboli jahoda, jež bývá nesprávně označována jako plod.
Pro léčebné účely se sbírají mladé listy nebo kořen a zralé plody. Připravuje se z nich čaj, který pomáhá při látkové výměně, při katarech žaludku a střev, při zánětech močových cest a hemoroidech.
/zdroj:Wikipedia.cz/Maliník obecný je vytrvalý keř s plazivým kořenem z čeledi růžovitých. Lístky jsou obvykle na spodu běloplstnaté a na řapíku jsou slabounké ostny. Přestože se maliník poprvé objevuje na zahradách u lidských příbytků již někdy ve čtvrtém nebo pátém století, první oficiální zmínky o něm jsou až z konce 16. století. Maliník najdeme na lesních pasekách, v křovinách, pro své plody je oblíbeným pěstovaným keřem. Kvete v květnu a v červnu, květy jsou bílé. Plodem je malina, což je souplodí peckoviček, v době zralosti je červená a sbírá se jako ovoce. Maliník má podobné účinky jako ostružiník. Nejlépe se mu daří na slunných stanovištích s dostatkem vláhy. V době květu a nasazování plodů však nesnáší půdy trvale přemokřené. Antičtí lékaři malinovou šťávu z plodů používali hlavně při obtížích s trávením.
Díky dlouhodobému šlechtění lze dnes pěstovat maliny bílé, žluté, růžové, červené i červenofialové barvy, a to různých velikostí i rozličných chutí. Dokonce byl vyšlechtěn i dvakrát plodící maliník. Maliníkové listy se používají hlavně vnitřně. Sbírají se v období od května do srpna, kdy jsou stále mladé a svěží. Správně usušený maliníkový list si zanechává svoji přirozenou zelenou barvu. Má slabý zápach a chuť poněkud trpkou a nahořklou. Nálev z maliníkových listů má účinky močopudné, svíravé, uvolňuje křeče, stimuluje hladkou svalovinu trávicí trubice a podporuje trávení. Dále ho lze využít při kašli a nachlazení a k podpoře snižování teploty. Maliníkové listy slouží hlavně jako součást různých čajových směsí, a to hlavně pro zlepšení chuťových vlastností, do některých čajových směsí se listy fermentují.
Zevně lze maliník v lidovém léčitelství použít ke kloktání při zánětech dutiny ústní a hltanu, používá se i na hojení kožních onemocnění.
Maliníkové listy obsahují: třísloviny, silice, organické kyseliny, flavonoidy, vitamíny minerální látky. Plody maliníku - maliny obsahují: karotenoidy – např. provitamin A, slouží jako přírodní prostředek proti očním obtížím a je zároveň i antioxydant, sacharidy, vitamíny – např. vitamin C, který posiluje obranyschopnost, dále vitamíny skupiny B (B7 – Biotin důležitý pro stavbu buněk, přispívá k vývoji zdravé pružné kůže a vlasů), vitamin E, minerální látky – např. vápník, zinek, organické kyseliny, třísloviny a pektin. Pomáhají při cukrovce, blahodárně působí na poruchy zraku, zmírňují revmatismus, podporují trávení, zlepšují chuť k jídlu, pomáhají při průjmu, odvodňují, uvolňují křeče při chorobách žlučníku, snižují vysoké horečky, zvláště u, malých dětí, zmírňují hemeroidy, doporučují se při kornatění tepen, pomáhají při astmatu a léčí akné a kožní onemocnění.
/zdroj:http://www.nasevyziva.cz/Ostružiník (Rubus) je velmi velký rod známých rostlin z čeledi růžovité. Jejich plody jsou známé jako ostružiny a maliny, které jsou z botanického hlediska souplodí peckoviček. Ostružiníky také mají často trny.
Vzhledem k tomu, že počet druhů tohoto rodu je obrovský, počty se různí, uvádí se např. 338, dělí se celý rod do třiceti podrodů. Z toho důvodu bylo mimochodem v Anglii založeno speciální biologické odvětví zkoumající ostružiníky, nazvané „batologie“. Plané a šlechtěné ostružiníky, které nenesou maliny, ale ostružiny - souplodí červeno modré (fialové, fialovočerné) - odlišujeme nesystematickým společným názvem ostružiny. Naše plané ostružiníky - ostružiny bývaly často uváděny pod kolektivním jménem Rubus fruticosus. Šlechtěné ostružiníky - ostružiny jsou nejčastěji uváděny pod kolektivním nesystematickým společným názvem zahradní ostružiny.
Ostružiny v první řadě pomohou doplnit tekutiny a energii. Obsahují totiž 70-80 % vody a rychle vstřebatelné ovocné cukry najdeme v nich vysoký obsah vitaminů a minerálů, zejména pak „céčka“, kyseliny listové, draslíku, hořčíku, a železa. Pravým nutričním pokladem jsou však rostlinná barviva ze skupiny bioflavonoidů a anthokyanů, které mají mimořádné antioxidační, protizánětlivé a dokonce i protinádorové účinky. Tato barviva jsou hojně obsažena ve všech druzích bobulového ovoce, přičemž platí, že čím sytější barva plodů, tím více účinných látek. A právě ostružiny jsou tak díky téměř černému zbarvení v podílu bioflavonoidů a anthokyanů přeborníkem – například malin, které mají podobné složení účinných látek, bychom k dosažení podobného efektu museli zkonzumovat trojnásobné množství. Barviva obsažená v ostružinách se vyznačují především mimořádným antioxidačním efektem. Díky tomu například účinně chrání chrupavky a vazy před působením škodlivých volných radikálů, což je důležité v prevenci degenerativních kloubních onemocnění, a mají i řadu dalších pozitivních účinků: zpomalují stárnutí, chrání pokožku před účinky slunečního záření, pomáhají předcházet ateroskleróze a dokonce mají výrazné protinádorové účinky.
Dva roky starý výzkum týmu Camille S. Bowen-Forbesové například prokázal, že barviva obsažená v ostružinách účinně potlačují množení nádorových buněk, a to zejména u nádorů střeva, plic a prsu. Výzkum vědců z University of Kentucky z roku 2007 zase potvrdil mimořádné antioxidační a protizánětlivé účinky barviv obsažených v ostružinách. Právě protizánětlivé účinky bioflavonoidů jsou dalším důvodem, proč by se ostružiny měly alespoň občas objevit v jídelníčku každého běžce. Díky nim totiž účinně podporují regenerační procesy a hojení zranění, a to včetně mikroskopických poranění svalů a vazů, která se objevují po každém náročnějším tréninku či závodě.
Protizánětlivé působení je rovněž důvodem, proč jsou ostružiny často v přírodním léčitelství používány i proti revmatismu a některým onemocněním trávicího traktu. Podle článku zveřejněného v odborném časopise Journal of Agricultural and Food Chemistry je totiž protizánětlivé působení extraktu z ostružin dokonce srovnatelné s nesteroidními protizánětlivými léky. Protizánětlivý efekt ostružin je navíc podpořen vysokým obsahem přírodních salycilátů (ze stejného důvodu je však toto ovoce nevhodné pro osoby s nesnášenlivostí acylpyrinu).
Ostružiny jsou také účinným detoxikačním prostředkem, chrání játra a oči, mírní průjem a pomáhají předcházet trombózá. Co do účinnosti je samozřejmě nejlepší konzumace čerstvých plodů. Pokud jich však nasbíráte více, než dokážete zkonzumovat, můžete si je zamrazit, usušit, zavařit jako kompot nebo z nich připravit sirup. Konzervací se v nich sice sníží obsah vitaminu C, vysoký podíl rostlinných barviv však zůstane zachován. Antioxidační a protizánětlivý efekt ostružin tak budete moci využívat i v chladných měsících roku, kdy jej budete potřebovat dvojnásob. A pokud vaše tělo přeci jen napadnou viry či bakterie, můžete kompot či sirup využít ke snížení horečky či léčbě zánětů horních cest dýchacích.
/zdroj: http://www.bezeckysvet.cz, Wikipedia.cz/Původní domovinou okurek byla Indie a oblast západní Asie. Pěstovaly se zde již před 3000 lety. Odtud se šířily do celého světa. První doložené zprávy o okurkách v Evropě pochází z 9. století z Francie. Do Nového světa se okurky dostaly ve století šestnáctém. Okurky náleží do skupiny plodové zeleniny. Na trhu se setkáváme s okurkami čerstvými – okurky polní a salátové, a okurkami zpracovanými – kvašenými, nakládanými. Okurky se konzumují v neúplné - zelené zralosti. Plně vyzrálé, se žlutým odstínem, jsou příliš hořké a trpké.
Původ slova okurka nelze jednoduše vysvětlit. Je velmi pravděpodobné, že její jméno pochází z středohornoněmeckého slova Umučme. Rovněž maďarské Uborka a perské Angarah (vodní meloun) mohlo při tvorbě jména sehrát určitou roli. Mnozí se domnívají, že je v něm skryto řecké slovo agouros (aoros-nezralý), protože okurka se sbírá a jí zelená a nezralá. Německy se na znojemsku nazývaly obecně Umurkln nebo ojediněle Kümmerlinge. Trvalo staletí, než se znojemská okurka stala tím produktem, který známe -neobyčejně pevným, silným, hutným a šťavnatým plodem s ušlechtilou, voňavou dužinou a jemnou tenkou slupkou. Teprve od roku 1850 se okurka stává rozhodujícím hospodářským faktorem. Obilnářství poskytovalo rolníkům na jižní Moravě ve druhé polovině 19. století jen omezenou výnosnost. Cena zrna byla nízká a mzda pro čeleď všeobecně rostla. Vinou řady katastrofálních roků a vpádu do té doby neznámých zhoubných chorob přestalo být Znojemsko vinohradnickou oblastí. Předpoklady pro přechod rolníků na pěstování zeleniny na velkých polích byly mimořádně příznivé zvláště vzhledem k využívání bezplatné pracovní síly a uplatnění slabších lidí při prácích, jež vyžadují relativně méně síly. Znojmo potřebovalo zeleninu a především okurky, neboť v roce 1852 položilo základy k budování okurkářského průmyslu. Zcela neočekávaně se přišlo na to, že v úrodné oblasti Thayaboden jižně od Znojma roste zvláštní druh okurek, jež díky své jedinečné kvalitě neměly konkurenci. A protože městu Znojmu se navíc v této době prostřednictvím silnic a železnice dostalo napojení na průmyslovou strukturu, mohlo využít jednodušší přístup na světové trhy a hospodářsky expandovat. Přibližně kolem roku 1870 se okurky staly pro rolníky jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmu a pro Znojmo základem k rychle se rozvíjejícímu konzervárenskému průmyslu.
Už pro německé rolníky, kteří byli na jižní Moravu povoláni českými knížaty nebo sem sami přesídlili z Dolního Rakouska, nepředstavovala okurka exotickou plodinu. V Evropě byla známa od doby Karla Velikého (768-814), přesto však došlo ve středověku k ústupu jejího pěstování. V Rakousku nařídil její pěstování císař Karel V. (1519-1556), protože jeho lékaři věřili, že okurková semínka jsou univerzálním léčebným prostředkem a chrání rovněž před morem. Nikoliv z písemných pramenů, ale z hodnověrné tradice zprostředkované zprávami a vyprávěními starých lidí víme, že chytrý a nadmíru podnikavý opat premonstrátského kláštera v Louce Sebastian Freytag z Čepiroh (Czepiroh) v roce 1572 nechal dovézt okurková semena z maďarských klášterních majetků, rozdělil je mezi poddané kláštera v oblasti Thayaboden a velmi podporoval pěstování okurek. Avšak okurky se neprosadily. Rostly pouze malé, bradavičnaté a drsné. Jejich hořká dužina nebyla chutná, nesytila a semena nenaplnila očekávání, že budou účinným a levným lékem proti moru a jiným nemocem. A tak zůstala okurka pouze málo ceněnou potravou pro dobytek a jídlem pro chudé. Sice zcela nezmizela, její výskyt se však omezil na zahrádky domů. Ti, kteří si ji přesto oblíbili, se s pomocí rozmanitých kombinací koření pokoušeli zlepšit chuťové vlastnosti okurky a odstranit její hořkost. Teprve když Andreas Lutz z Esseklee, jenž jako knížecí komorník doprovázel svého pána na cestách, roku 1802 přivezl z Orientu okurková semena, z nichž se mu podařilo vypěstovat krásné, štíhlé, chutné, skoro hladké a lepší chutí se vyznačující okurky, začal zájem rolníků o tuto plodinu stoupat. Křížením této „orientální“ okurky s „uherskou“ okurkou, která již byla v oblasti Thayaboden doma, a následné mutace vznikl postupně nový druh okurky, blízký znojemské okurce, která byla rolníky z oblasti Thayaboden ihned přijata a již se jim staletou péčí a výběrem podařilo vyšlechtit v čistý druh.
Charakter půdy a jedinečné klima u Dyje jižně od Znojma přitom sehrály význačnou úlohu. Ošklivé káčátko se proměnilo v přívětivou, avšak velmi náročnou Princeznu Okurku. Její bradavice se zmenšily v tmavé pihy, které vznikly z kyseliny křemičité a její hořká chuť, již zdědila od indických předků, byla odstraněna. Okurka nyní získala jednotný vzhled, avšak jedinečná schopnost sloužit jako pikantní, křupavé, apetit povzbuzující a zdravé koření zůstala zatím nerozpoznána. Velké množství okurek se nadále do Rakouska dováželo z Francie, Belgie, Anglie a Ruska. Teprve zásluhou několika vynalézavých, podnikavých a o jedinečných kvalitách znojemské okurky, její chutnosti a prospěšnosti přesvědčených obyvatel okolí Znojma (podle uzlíčku, v nichž nosili tito chudí lidé svůj celý majetek, zvaných Taibindler) a Znojemčanů (Bradatsch – Ottokarplatz, Branntner Johann, Eller Franz, Felkel Josef, Haase Anton, Hellmann Wolfgang, Hinkelmann, Keller Franz, Kottek, Kremser Laurenz, Petertill, Plankh Vinzenz, Schulz, Schwarzer a Spitzer Adolf), kteří kolem roku 1850 v oblasti Thayaboden a v zemědělských usedlostech kolem Znojma začali nakládat okurky do slaného nálevu, připravovaného podle upravených starých receptur ze Znojemska, se takto zpracované okurky začaly dodávat do Čech i do Brna. Pověst našich okurek dále rostla. Konečný průlom se ale podařil až znojemské firmě Zeisel, která od roku 1867 okurky, působivě zdobené kolečky nakrájené zeleniny, plnila do pětilitrových sklenic. O třicet let později přicházeli obchodníci do Znojma a kupovali zde okurky, jež se již nyní pěstovaly ve velkém. Přesto však množství okurek pro velký zájem odběratelů někdy sotva stačilo. Zájem labužníků o znojemskou okurku, jež získávala pověst lahodné, snadno upravitelné a levné přílohy, která se stejně dobře hodí k jednoduchým i rafinovaným pokrmům, stoupal závratným tempem. A tak se pod vlivem velkolepých exportních úspěchů pěstování okurek pěstování dále rozšiřovalo. Kolem roku 1900 začalo znojemské okurky dovážet také Rusko, Francie, Belgie, Anglie, Španělsko, balkánské země a dokonce i Amerika a Austrálie. Roku 1934 byly znojemské okurky poprvé v sudech a sklenicích dováženy do Indie, jež je jejich pravou vlastí. Na okurkovém poli vytlačila dalekosáhle řádková kultura pěstování okurek starávající kruhovou strukturu a technologie nakládání s využitím pasterizace a sterilizace přispěla k jejich trvanlivosti. I v jiných oblastech se pokoušeli vypěstovat ze semen znojemské okurky tento druh, a to zvláště v oblastech kolem Mikulova (Nikolsburg), Březí (Bratelsbrunn), Žatce (Saaz), Retzu a Welsu. Nikde se vše nepodařilo dosáhnout té kvality, která by se vyrovnala znojemských okurkám. Tehdy se ještě nevědělo o vnitřně propojeném komplexu složek, z nichž vzešla skvělá a jedinečná kvalita a vynikající pověst znojemské okurky. V té době byl rozšířen mylný názor, že je možno prostřednictvím pečlivé konzervace a následné promyšlené marketingové strategie z jakékoliv okurky vytvořit znojemskou okurku a jako takovou ji prodávat. Za své světové uznání znojemská okurka vděčila 1) teplé, vodu propustné a na živiny bohaté půdě, 2) optimálnímu půdního druhu, 3) ideálnímu klimatu, 4) všeobecnému přijetí a rozšíření nově vzniklého druhu, 5) pěstitelské ctižádosti a umění německých rolníků z oblasti Thayaboden, 6) neúnavné píli a pečlivosti svědomitých malorolníků, kteří byli velmi pracovití a chápali, že pěstování okurek vyžaduje neustálou a velmi citlivou péči, již nelze mechanicky odbýt; okurka je totiž zakořeněna jen mělce a rozpínající se plevel bere okurkám živiny, slunce a vodu; 7) fantazii a citu těch, kteří se ve Znojmě zabývali nakládáním okurek, 8) profesionálním obchodním schopnostem a mezinárodním kontaktům konzervárenského průmyslu, který z větší části ležel v židovských rukách a 9) nově vybudované infrastruktuře, umožňující spojení jižní Moravy se světovým hospodářstvím. Naši obratní zpracovatelé okurek přijali v zahraničí obvyklou klasifikace okurek, a proto zpracovávali pouze prvotřídní, bezvadné zboží, vytvářeli oku lahodící balení ve sklenicích s dekorativním kořením a vesele barevnými kolečky zeleniny, přebírali progresivní zahraniční konzervační metody, snažili se vyhovět chuťovým specifikám jiných národů a vyráběli okurkové speciality podle požadavků svých zákazníků. Tak se například ve Znojmě vyráběla odrůda hořčičné okurky, která se připravovala speciálně podle přání slezských a saských zákazníků. Zralé okurky se nekrájely na proužky, ale půlily se a plnily do tmavohnědých keramických soudků o objemu 5 až 10 litrů, kde byly zality speciálním kořeněným nálevem a přikryty révovým listem. Tyto hořčičné okurky (Senfgurke) se později průmyslově zpracovávaly v Lehnici (Liegnitz), kam byly ze Znojma vypravovány vagony s okurkami a révovým listem. Je především zásluhou čilých a obratných Znojemčanů, zpracovatelů okurek a konzervárenského průmyslu, že v krátké době byly zahraniční okurky vytlačeny z tuzemských trhů a obchodů a znojemská okurka ovládla světový trh. Stala se jedním z prvních značkových zboží světa, první světovou značkou starého Rakouska, pocházející ze slunné, německé jižní Moravy, a vzorem mezinárodně úspěšné obchodní expanze výrobku, založeného na jeho zaručené, stálé a vynikající kvalitě, typickém, svým způsobem jedinečném balení, dynamickém přístupu k požadavkům spotřebitelů, promyšlené mezinárodní obchodní strategii, uznání a nikdy nezklamané důvěře konzumentů.
Jako u ostatních druhů plodové zeleniny je i u okurek největší podíl hmotnosti tvořen vodou. Asi 95% podíl vody činí okurky energeticky velmi chudou potravinou. Ve 100 g čerstvých či nakládaných okurek se nachází kolem 15 kcal. Hlavní díl kalorií je tvořen sacharidy. Ze 100 g okurek získáme 2,5-3 g sacharidů s nízkým glykemickým indexem. Ostatní makroživiny – bílkoviny a tuky jsou v okurkách zastoupeny v zanedbatelném množství. V okurkách se nachází rozpustná i nerozpustná vláknina. Chceme-li udržet maximální množství vlákniny, je třeba nezbavovat salátové okurky slupky, ve které se nachází největší část nestravitelných sacharidů. Okurky nevynikají nijak vysokým množstvím vitamínů. Z minerálních látek převažují zásadité prvky. Relativně vysoký obsah draslíku a nízké množství sodíku činí z okurek potravinu s lehce močopudnými účinky. Hodí se tedy při otocích a některých onemocněních ledvin. Díky velmi nízké energetické hodnotě jsou okurky výborné pro jedince s nadváhou a diabetiky. Příznivý poměr minerálních látek je výhodný při hypertenzi, onemocněních srdce a krevního oběhu. Lidová medicína a kosmetika využívá pozitivních účinků okurek také při “vnějším” užití – v podobě pleťových masek.
/zdroj:http://www.nutricoach.cz,Hans Zuckriegl: Znojemská okurka - přeložil Pavel Smutný/Tykev obecná (cucurbita pepo, nazývaná také tykev turek nebo dýně obecná) je druh z rodu tykev. Tento druh dýně pochází ze Střední Ameriky. Dochovaná semena pocházejí z období 5000 př. n. l., tedy patří mezi nejstarší kulturní plodiny. Jedná se o jednoletou rostlinu keříčkového vzrůstu. Velké jednodomé květy jsou žluté barvy. Listy jsou nedělené nebo dlanitě laločné. Plodem je bobule různého tvaru a zabarvení. Dýně patří do čeledi tykvovitých, jež zahrnuje asi 850 druhů rostlin. Mezi ty nejznámější patří dýně, okurky, melouny nebo čajoty. V Čechách jsou známé i lufy, ne však ze zelinářských trhů, ale z drogerie, kde je vysušené najdeme v regále s mycími houbami. Tvar, velikost i barva plodů z čeledi tykvovitých je různá. Ve skleníku vám může vyrůst hromada malých žlutých kuliček se zeleným žíháním, „rohatá okurka“ nebo plody připomínající přerostlou hrušku. V našich zeměpisných šířkách a délkách se však nejlépe daří klasické oranžové dýni, která pod stínem svých listů může narůst až do úctyhodných barokních rozměrů. Tu největší na světě z pole museli loni odvézt jeřábem, vážila totiž 824 kg. Dýně stojí ve výživové pyramidě vysoko nad mnoha ostatními dary přírody, obsahuje totiž hodně vitamínů a minerálů (železo, hořčík, draslík, sodík). Z 90 % obsahuje vodu bez zásadního obsahu tuků. Dále také obsahuje alfa a beta karoten. Na 100 g má přibližně (údaje se mohou lišit podle odrůd): stejný obsah hořčíku a draslíku jako citron, 3× vyšší obsah vápníku než mrkev,12× menší podíl cukrů než brambory a stejný obsah fosforu jako citron. Odrůda Vianatera obsahuje až dvojnásobek betakarotenu oproti rajčatům a broskvím. Je vhodná při redukci nadbytečných kilogramů. Nahraďte dýňovými pokrmy jedno hlavní jídlo denně a do léta jste ve formě. Dýně se dá vařit, dusit, péct, smažit, grilovat i odšťavňovat. Slouží jako základ pro moučníky i zmrzlinu pro labužníky. Z dýňových semen se lisuje výborný olej. Dýně je neodmyslitelným symbolem amerického svátku Halloween.
/zdroj: http://www.vitalia.cz/, Wikipedia.cz/Všechna práva vyhrazena • 2020 Marmelády Znojmo • Vyrobil Martin Grus - Studio Tužka
